Kambodža není jen Angkor
Kambodža není jen Angkor
Byl to poslední večer mého týdenního pobytu v Kambodži, který jsem tam trávil na pozvání prince Sihanuka. Večeři jsem však nedojedl. V jejím průběhu jsem se najednou skácel jako špalek. Ta mdloba a následné zvracení bylo v důsledku dehydratace, jak mi vysvětlili v nemocnici, kam mě okamžitě převezli. Pochopil jsem: s jedním pracovníkem našeho velvyslanectví jsme zajeli na mořskou pláž blízko Sihanukvillu. Odpoledne jsme se vraceli služebním mercedesem do kambodžské metropole a protože auto bylo s klimatizací, neměl jsem pocit žízně a nepil jsem. To však byla zásadní chyba – v tropech musíte pít nejméně tři litry vody denně, ať máte na ni chuť nebo ne. To jsem si neuvědomil a následky byly velmi nepříjemné. „Trapas“, jak by řekl můj syn Honzík.
Jinak to byl skvělý týden. Část pobytu se mnou jezdil osobně šéf státu. Na příklad na návštěvu pneumatikárny, která byla jedním z pěti objektů, jež tu postavila naše republika. Nebo jsme se byli podívat, jak se tu za pár hodin postaví celá vesnice. U staveniště nad námi rozprostřeli na kůlech baldachýn, abychom byli ve stínu a mohli v klidu pojídat zde připravené občerstvení. A před námi vztyčovali bambusovou konstrukci, střechu pokryli palmovými listy a dům stál.
Dokonce jsem v jednom z podobných domů prožíval khmérskou svatbu. Nebo jsem navštívil domek jedné české rodiny, jejíž hlavní představitel tu prováděl pokusy s ozařováním kaučukovníků a zvyšoval tím o čtyřicet procent produkci latexového mléka, nezbytného k výrobě kaučuku. Stromy se nařezávaly ve spirále, aby tímto žlábkem mohla tekutina stékat do misky, které v podvečer chodili sbírat do velké nádoby dělníci této francouzské plantáže. Kaučukovníky tu stály v řadách jako vojáci, seřazení podle věku, protože se po určité době, myslím, že padesáti letech, stromy kácely a vysazovaly nové.
Sihanuk byla zvláštní osobnost. Seznámili jsme se v roce 1967 v Praze při světové premiéře jeho filmu La Fôret Enchantée (Začarovaný les), k němuž napsal scénář, režíroval ho a také se svou rodinou hrál hlavní roli. Muziku také složil sám, byl hudebník a zejména miloval trubku. Když pořádal recepci v královském paláci, po dvou hodinách oficiálně vyšel ven, aby nasedl do auta, objel pavilon a vrátil se už nikoliv jako hostitel, ale účastník: odhodil sako, vzal do ruky trubku a hrál.
Miloval i sport, zejména volejbal. Každý měsíc objížděl zemi. Navštěvoval jednotlivé provincie, její obyvatele nechal shromáždit na stadionu a žádal je, aby veřejně vyslovovali své připomínky k jednotlivým ministrům, které bral sebou. Zájezd do provincie se zakončoval volejbalovým turnajem, kde jedno družstvo museli sestavit ministři, druhé královský palác v čele se Sihanukem, další diplomaté, kteří se zájezdů zúčastňovali a zbytek místní. Říkal mi náš velvyslanec, že to je pro diplomatický sbor šance osobně se Sihanukem mluvit, jinak je složité se k němu dostat. Jenže marně v Praze vysvětloval, že diplomatickou přípravou na službu v Phnompenhu musí být i znalost volejbalu...
O tomto filmu a o rozhovoru s princem po představení jsem napsal velkou reportáž, kterou zřejmě kambodžské velvyslanectví přeložilo Sihanukovi (nebo to udělal jeho syn Sihamoni, který se v Praze třináct let učil), protože za nějaký čas poté jsem od něj dostal telegram, že mě zve na návštěvu své země. Tím telegramem jsem mával při své příletu do metropole a skutečně fungoval lépe než diplomatický pas, který jsem jako novinář stejně neměl.
Kambodžu Sihanukových časů jsem si zamiloval. Ne nadarmo se její metropoli s dvaapůl milionem obyvatel říkalo Paříž východu. Výstavné domy, vily v zahradách, široké bulváry s desítkami obchodů, restauracemi, kavárničkami. Byl jsem ubytován v hotelu s výhledem na místní tržiště. Když jsem se na recepci registroval, automaticky mi recepční předložil album s fotografiemi místních krásek, z nich jsem si měl vybrat společnost na pokoj: khmérky, vietnamky, thajky či jejich nejrůznější národnostní kombinace. Když jsem odmítal, recepční se ke mně diskrétně naklonil a francouzsky se zeptal: „Garçons?“ Ne, ani chlapce jsem nechtěl, prostě jsem měl starobylé zásady.
O to tristnější byl pohled na město, do něhož jsem se vrátil v lednu 1979 s prvními vietnamskými vojáky, kteří vyháněli polpotovce čili Rudé Khméry. Přijeli jsme do liduprázdného města, říkali mi, že tu zbylo asi šedesát obyvatel. Po ulicích poletovalo listí ze stromů, válely se bankovky vyhozené z trezorů Národní banky, protože Rudí Khmérové neuznávali peníze, stejně jako jiné vymoženosti civilizace: ledničky, větráky, auta... To vše bylo také vyhozeno z domů do pustých ulic a dosvědčovalo, jak kruté bylo jednání těch, kteří zemi chtěli vrátit o mnoho století zpět. Do doby 9. až 12. století, kdy nejvíce vzkvétala Angkorská říše, kterou poté vyplenili Siamci. Ano, Angkor Thom se svým největším chrámem Angkor Wattem je toho skvělým důkazem, vznešenějším, než třeba i egyptské pyramidy.
Ale nikoliv pro to, aby se život přenesl o tolik století zpátky a lidé nesměli žít ve městech (protože tehdy také nežili), používat běžné potřeby včetně třeba nádobí – i to si museli vyrábět z hlíny jako tehdy. Krásné asfaltové silnice rozryly zavodňovací kanály a univerzitní profesoři sázeli rýži, protože v té době neexistovaly ani školy. Byla to zrůdná myšlenka, ale ještě neuvěřitelnější je to, že všichni tři hlavní vůdcové Rudých Khmérů vystudovali pařížskou Sorbonnu, kde obhájili diplomové práce právě s tématem, jaké by to bylo, kdyby se Kambodža vrátila do dob své největší slávy. Představte si, jako bychom najednou žili v éře prvních Přemyslovců! Ještě smutnější byl však pohled na nekonečné procesí lidí, kteří se vraceli z venkova do svých městských domovů, ale z očí i chůze vyzařoval takový stres a bolest z prožitého utrpení, jaké jsem ještě neviděl. Není divu, mnozí jejich příbuzní a blízcí nešli s nimi, zůstala pouhá třetina obyvatel...
Ten můj návrat do Phnompenhu byl dost dobrodružný. Přes Mekong jsme museli na pramici, most byl rovněž stržen. Sotva jsme se nalodili, začala střelba. Po nás. Lehli jsme si na dno lodi a čekali, až Vietnamci zlikvidují onu skupinu střílejících Rudých Khmérů. Pak je pochytali a rovněž k nám nalodili, vezli je k výslechu. K mému údivu to byli zfanatizovaní, sotva patnáctiletí chlapci, s nimiž se nebylo možno domluvit. Byli z venkova, negramotní, zdálo se mi, že jsou tak mladí a slabí, že nemohou udržet ani pušku. Jak je vidět, drželi ji dost pevně.
V samotném Phnompenhu byl problém s ubytováním. Umístili mě v královském paláci, na noc mi poskytli dokonce královskou postel. Ale nikde nesvítilo světlo, netekla voda. Když jsem potřeboval na toaletu, jediná možnost byla najít si místečko v královské zahradě. „Ale dej pozor, máš bílý zadek, ať tě neuvidí nějaký polpotovec a nestřelí tě,“ radili mi mí ochránci.
Ale jak si dát pozor, když jsem asi z té cesty, vody, kterou jsme vezli sebou a zteplala, dostal šílený průjem. Víc jsem byl na zahradě než v posteli, ne vždy jsem doběhl včas. Však jsem se dodatečně Sihanukovu synovi za to omluvil, když jsme si později prostřednictvím jeho bývalé učitelky paní Huječkové mailovali.
Naštěstí se mi to stalo poslední noc před mým odjezdem, do té doby jsem se stačil několikrát setkat se s Hun Senem, novým premiérem, jehož jsem znal z předchozích návštěv jako mládežníka. Po každé to bylo jinde, bál se o svou bezpečnost. Samozřejmě, když jsem sem přijížděl později, například také jako poradce s naší delegací na nejvyšší úrovni, byla už situace lepší. Nikoliv však normální. V té době přijížděli do Phnompenhu představitelé řady států, aby vyjádřili podporu novému režimu, ale Husák byl prvním, který se odvážil tu jednu noc přespat. Zase toho asi tolik nenaspal. Za letu ve svém salonku usnul a letadlo muselo počkat na kraji runwaye, až se oblékne a bude moci se uvítat s nejvyššími kambodžskými představiteli, kteří zatím čekali před letištní halou.
Zbytky Rudých Khmérů se ještě v osmdesátých letech potulovaly po zemi a neměly založené ruce v klín. V té době jsem navštívil znovu některé provincie. V jedné z nich pracovala skupina našich lékařů. Ve dne jsme seděli na rovné střeše domku, v němž jsme žili, pojídali a bavili se. Kolem páté odpoledne však začali přivážet raněné. Vesničany, kteří při práci na svém rýžovišti šlápli na našlápnou minu, která jim utrhla spodní část končetiny. Naši lékaři nemohli dělat nic jiného, než jim roztříštěnou nohu pod kolenem uříznout. Obyčejnou pilkou a při svitu baterky nebo petrolejové lampy, v domě, jako v téměř celé Kambodži, dosud nefungovala elektřina. Poté pacienta ubytovali v nemocnici. Jak vznešený výraz pro skupinu stanů s polními lůžky. Večer jsme ze střechy našeho domu pozorovali ohně, jež plály před každým stanem: to příbuzní nemocného připravovali večeři. Poté si také vlezli do postele pacienta...
Nezapomenu na ty své kambodžské noci, kde i v té královské posteli mi bylo méně bezpečně, než ve visutém loži v džungli.
