Jdi na obsah Jdi na menu
 


16. 7. 2017

Trampových dvě procenta

Americký prezident Donald Trump při své cestě Evropou neustále všem členům NATO zdůrazňoval: především plaťte z vašeho HDP dvě procenta na posílení NATO, jinak vám USA neposkytnou ochranný deštník. A protože právě Polsko jako jediné ze zemí střední a východní Evropy skutečně ta dvě procenta dodává do natovského rozpočtu, bylo – kromě jiných důvodů – poctěno Trumpovou přítomností.

            Český prezident Miloš Zeman se těšil, že bude z evropských státníků mezi prvními, kteří zavítají do Bílého domu stisknout si ruku s novým prezidentem. Byl totiž z Evropy jediný, který ho podporoval už během jeho volební kampaně. V telefonickém rozhovoru mu Trump slíbil, že to bude do konce dubna. Tak byl do Washingtonu spěšně poslán ředitel zahraničního odboru prezidentské kanceláře Hynek Kmoníček, aby jako nový velvyslanec ve Washingtonu tuto návštěvu připravil. Leč máme už červenec a očekávaná schůzka je v nedohlednu. Chybí tomu zřejmě maličkost: ona dvě procenta jako vstupné do Bílého domu. Česká republika totiž přispívá jen částkou 0,9 procenta a do roku 2020 to má dotáhnout na 1,4 procenta. To zřejmě na vstupné nestačí.

            Proč je to tak důležité? Jistě, USA dávají na obranu 3,5 procenta a nechce se jim platit za ostatní. Jenže americké zájmy jsou širší, tahle procenta slouží především jim bez ohledu na to, zda se kryjí se zájmy jiných. Ale třeba ani Německo neplatí tolik. Kdyby tak činilo, bude bundeswehr v síle, jakou Hitler vytvořil v roce 1938, tedy po anšlusu Rakouska, před pohlcením ČSR a útokem na Polsko.

            Nač tedy potřebujeme mít takovou vojenskou sílu? Oficiálně je definován za hlavního nepřítele terorismus. Je skutečně nebezpečný, ale co zmůže proti jednotlivým teroristům, navíc sebeobětujícím se atentátníkům armáda, její tanky, děla a letadla? Zatím ani jeden tank nezabránil teroristickému útoku a obávám se, že tak neučiní ani v budoucnu.

            Musí to být jiný nepřítel. Armáda, aby měla smysl, musí vždy definovat nepřítele. Dlouhá desetiletí to byl SSSR. Když se v roce 1992 v USA sešli bývalí vůdcové USA, Francie, Británie a SSSR, Gorbačov k bývalému americkému prezidentovi prohodil: „Způsobili jsme vám největší škodu: zbavili jsme vás nepřítele.“

            Mýlil se. Z Jelcinova polorozpadlého Ruska, které v roce 1998 vyhlásilo bankrot, protože jeho ekonomika se dostala na čtvrtinu úrovně po skončení války, se zvedlo a dnes představuje téměř rovnocenného partnera. Nebo nepřítele? Jistě, anexe Krymu a podpora východoukrajinských separatistů jsou odsouzeníhodná fakta, ale mohou být hlavním důvodem k požadovaným dvěma procentům? Byla kvůli tomu znovu zmobilizována a posílena ruská armáda, aby mohla pokračovat v hypotetických dalších taženích? Ruský vojenský rozpočet představuje desetinu amerického, vyjádřeno v dolarech. Navíc Rusko nemá už za sebou podporu Varšavské smlouvy, jako mají USA podporu v NATO. Nač tedy vlastně máme dále stupňovat zbrojení? Třeba, abychom snížili nezaměstnanost? Nebo stíhačkami honili po světě teroristy?

            Jistě, bezpečnost každé země je prvořadou záležitostí. Ale k ní vedou různé cesty. Třeba i spolupráce, projekty, které všechny propojí tak, že přerušit spolupráci bude pro bezpečnost rizikovější, než ji posilovat. Vždyť Evropu dosud nepropojuje ani jednotná železnice jako jedna z nejdůležitějších dopravních tepen. Nemyslím tím jen skutečný rozdíl v rozchodu železničních tratí, jejichž jednotnost narušuje jiný rozchod ve Španělsku, na Ukrajině a Rusku, ale především ve vybudování těch magistrál, na nichž se Evropa jednomyslně dohodla na celoevropské konferenci v Praze už v roce 1991, ale projekty dosud leží zapomenuté v archívech.

            Připomeňme si: šlo o projekt Panevropských dopravních koridorů, které byly na druhé konferenci na Krétě v březnu 1994 upřesněny: šlo o devět koridorů železničních a devět silničních, které měly kontinent propojit od severu na jih a od západu na východ s požadavkem prvních investic během následujících deseti až patnácti let.  Po skončení válek na Balkáně byl na třetí konferenci v Helsinkách v roce 1997 doplněn desátý koridor, vodní. Pokud vím, pořád se pro realizaci tohoto projektu hledají prostředky. Napadla mě naprosto idiotská myšlenka: což použít něco z oněch dvou procent? Vím, že je to nesmysl, nemůžeme přece na armádě chtít, aby stavěla koridory. Ta je přece od toho, aby je uzavírala. Že vlastně ještě nemá co uzavírat? To mi připomnělo jednu malou příhodu z mého cestování na Ukrajinu: na dlouhém lesním úseku mě zastavili dva policisté a chtěli, abych zaplatil. Netušil jsem, za co, ani jsem nemohl překročit rychlost, silnice byla příliš špatná.

            „Přejel jste bílou nepřerušovanou čáru,“ vytkli mi.

            Vždyť tady žádná namalovaná čára není,“ vytkli mi.

            „To nevadí, ale bude,“ vítězoslavně dodali.

 

Milan Syruček